Předseda vlády se zúčastnil slavnostního zasedání u příležitosti 600. výročí upálení Mistra Jana Husa

V pražském Karolinu se ve čtvrtek 2. července 2015 uskutečnilo slavnostní shromáždění akademické obce Univerzity Karlovy u příležitosti 600. výročí tragického upálení Mistra Jana Husa za účasti předsedy vlády Bohuslava Sobotky, rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy nebo ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka.

Předseda vlády Bohuslav Sobotka ve svém projevu při této příležitosti připomněl význam Mistra Jana Husa jako člověka, který se nebál vzepřít mocenským pravidlům, a zároveň jako církevního reformátora, který ve své době o sto let předstihl evropskou reformaci.

Projev předsedy vlády na slavnostním shromáždění

Vážený pane rektore, vážený pane děkane, vážení ústavní činitelé, vážení představitelé akademické obce, dámy a pánové, 

Mistr Jan Hus patří k nejvýznamnějším postavám našich dějin. Pro naše národní obrození, pro prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a pro první republiku se Hus stal postavou, která symbolizovala mravní autonomii jako náš národní a demokratický program. Na Husův ideál života v pravdě navazovalo také odbojové hnutí za druhé světové války, reformní tendence občanské společnosti v období Pražského jara roku 1968. Na Husa navazovaly oběti Jana Palacha i Jana Zajíce a nakonec i Sametová revoluce v roce 1989.

600. výročí upálení Mistra Jana Husa je tedy nejen připomínkou života a tragické smrti jedné viditelné postavy našich dějin, nýbrž i připomínkou hlubšího smyslu našich politických snah. Jan Hus je pro nás postavou symbolickou: vnímáme jej jako člověka, který stál za poznanou pravdou a nebál se vzepřít těm, kteří chtěli z mocenských pozic určovat, co pravda je. Právě proto se k Husovi upínají lidé ve zlomových okamžicích našich dějin, v nichž se rozhoduje mezi tím, zda budou sami určovat podobu svého národního politického a kulturního života, nebo zda bude tato podoba určována z vnějšku, nějakou vnější mocí. Hus se v okamžiku po své smrti stal symbolem vlastnímu svědomí. V reakci na jeho násilnou smrt se v Čechách zrodilo husitské hnutí, které si Husovu schopnost postavit se autoritě mocných a vytrvat ve své pravdě přisvojilo. Toto hnutí pak bylo natolik silné, že v řadě ohledů nadlouho či dokonce natrvalo proměnilo naši zemi a společnost.

Jan Hus byl církevním reformátorem, který v podstatě o sto let předstihl německou a evropskou reformaci. Když se německý reformátor Martin Luther sto let po Husově smrti seznámil s učením českého mistra, prohlásil v kruhu svých stoupenců: „Aniž jsme to věděli, všichni jsme husité“. České husitství i evropskou reformaci přitom můžeme vnímat jako součást demokratizačního pohybu tehdejšího pozdního středověku.

Jan Hus byl ale také na svoji dobu nesmírně populárním kazatelem a byl také univerzitním mistrem. V jeho kazatelské činnosti mu šlo o dobrý život lidí, o to, aby nepropadali ve svém životě zlu. Právě proto usiloval o nápravu církve, která tehdy duchovní a morální život lidí spravovala. Nemravný a rozhazovačný život kněží viděl jako překážku spásy. Toto Husovo pojetí církve a církevního úřadu bylo ovšem trnem v oku jeho protivníků na kostnickém koncilu. Konflikt s těmi, kteří reprezentovali oficiální hlas tehdejší církve, jej nakonec stál Jana Husa život.

V jeho působení na Karlově univerzitě, na jejíž půdě se právě nacházíme, šlo Husovi o svobodu učení. Proto se postavil proti výnosu, který přikazoval spálit knihy Jana Viklefa. Právě boj za možnost studovat Viklefovy spisy a vyučovat jeho reformní myšlenky byl v pozadí známého kutnohorského dekretu, kterým se měnil poměr hlasů mezi univerzitními národy.  

Husovy snahy na akademické půdě měly naopak univerzální rozměr – směřovaly k reformě celé církve, která měla mezinárodní a univerzální charakter.

Jan Hus byl osobností, která naši společnost v minulosti výrazně rozdělovala. Dnes už tomu tak není. Stal se pro nás postupně postavou skutečně národní. Ideály svobody vzdělání, svobody svědomí, odporu proti nepoctivosti a nespravedlivě vykonávané moci, s nimiž si Husa dodnes spojujeme, jsou sdílenými ideály české společnosti a mají své pevné kořeny za hranicemi naší země, v dnešní demokratické Evropě.

Tomáš Garrigue Masaryk započal právě u Husa a husitství linii smyslu českých dějin, kterým je podle něj humanita. Husův odkaz je výzvou k samostatnému a kritickému myšlení, k životu ve shodě s vlastním přesvědčením, k úsilí o nápravu věcí veřejných. Je to výzva k tomu, co dnes můžeme nazvat starostí o dobrou společnost, společnost, která je spravedlivá, svobodná a která je demokratická, společnost, v níž jsou si lidé rovni a sami spravují své věci. Ve snaze o to vše, aby byl tento ideál naplněn i dnes, je Husův odkaz i po 600 letech od jeho tragické smrti stále aktuální.

Děkuji.